Samozřejmě počítám s tím, že i pro tak bohulibou instituci jako je můj Salón krasy je vedení účetnictví naprosto nezbytnou podmínkou existence. Neskáču z toho sice metr vysoko radostí, protože odjakživa mám raději kreativní činnosti než vyplňování kolonek, ale beru to jako fakt, se kterým se musím srovnat.
V přátelství cítím velkou oporu
Naštěstí cítím velkou ženskou oporu ve své kamarádce Káje. Potkali jsme se už v mateřské školce a od té doby nám to přátelství vydrželo. Ve škole jsme spolu seděly v jedné lavici až do ukončení základy. Pak se sice naše cesty rozešly – Kája šla na střední ekonomku, já do učení na kadeřnici, kde jsem si pak udělala i maturitu. Pořád jsme se ale vídaly.
Vyplakáme si svoje nezdary
První pondělí v měsíci bylo vždycky naše, ať se dělo cokoli. Omluvou byla jedině vlastní smrt nebo cesta na druhou stranu zeměkoule. Věděly jsme o sobě vzájemně všechno. Kája byla odjakživa precizní a pořádná, já spíš trochu rozlítaná a ponořená do svých snů. Sledovaly jsme vzájemně svoje první krůčky v zaměstnání, i děti se nám narodily pouhého půl roku po sobě. Vzájemně jsme si vyplakávaly na rameni svoje nezdary.
Zrady se nikdy nemusím bát
Bylo proto jenom logické, že jsem Káju, teď už velmi zkušenou ekonomku a účetní, která vedla agendu několika firmám, požádala o pomoc. Poprosila jsem ji, zda by nám nemohla vést účetnictví našeho salonu. Cítím v ní velkou oporu. Nebudeme díky ní mít v papírech chyby. Těžko říci, zda by nám to prošlo jako ministerstvu zde v článku. Vím, že se s Kájou dá kdykoli o čemkoli mluvit a nemusím se bát, že by někdy zradila, jako účetní z následujícího příběhu.
Připravuje se dělení tučné kořisti
Skupina mafiánů si sežene účetního. Je němý a hluchý, aby nemohl prozradit machinace, kdyby na ně přišla policie. Všechno jede jako na drátkách, najednou se ale z konta ztratí sto tisíc korun. Mafiáni to nenechají jen tak a přivedou tlumočníka na znakovou řeč a jeho prostřednictvím účetního vyslýchají. Ten tvrdí, že má všechno v pořádku. „Jestli nepřiznáš, kam jsi peníze schoval, zastřelíme tě,“ vyhrožují mafiáni. Účetní se přizná: „Peníze jsou zakopané na zahradě po švestkou.“ Tlumočník ale tvrdí, že účetní nic neví. Předpokládá, že se s ním účetní rozdělí o tučnou kořist…
Moje peníze si účetní neulije
Kája není ani němá ani hluchá, nepotřebuju to, nejsem mafiánka. Ovládá svůj obor dokonale, takže i kdyby k nám přišli úředníci z finančáku nebo policie, nemá se čeho bát. Dokáže si svoje výpočty obhájit. Zrovna tak se nemusím bát, že by si ulila nějaké moje peníze. Známe se tak dlouho, že to prostě nepřipadá v úvahu. Ona taky nemusí mít strach, že já bych ji nutila do čehokoli nelegálního.
Do vězení ji rozhodně nepřivedu
Není to totiž tak, že když se zeptají matematika, kolik je 3×3, odpoví devět, kdežto když se na totéž zeptají účetního, opatrně zavře okna i dveře, pozorně zjistí, zda někdo nežádoucí neposlouchá a pak se otáže: „A kolik potřebujete, aby to bylo?“ Nic podobného po Káje nechci. Nerada bych totiž, aby se jí ve vězení někdo zeptal: „A za co tu, milá paní, vlastně jste?“ a ona by musela odpovědět: „Počítala jsem mzdy za fingované lidi a v současnosti za ně zkrátka beru dovolenou…“
Papíry chci mít v pořádku
Jenom bych ráda, aby naše papíry byly v pořádku. Státní instituce ale asi chybovat mohou, jak uvádí tento článek. Je jasné, že účetnictví salonu povedu já, tedy tu každodenní rutinu. Kája bude dělat vrchní dozor. Už jsem na její doporučení vybrala účetní program. Scházíme se, aby mi vysvětlila, co a jak. Není to úplně jednoduché, protože je nás na to s mými společnicemi hned pět. Už to ale chápu a její telefon žhavím čím dál méně…
